Gabra a Málinka - Amálie Kutinová  

Posted by Jiří Šilhavý in , ,

Název: Gabra a Málinka
Originál: ---
Autor: Amálie Kutinová
Žánr: dětská
Počet stran: 272
Provedení: Pevná bez přebalu
Nakladatelství: Kamélie
Edice: ---
Rok: 2009
Rozměr: 135 x 205 x 15 mm
Přeložil: ---
Obálka: ---
Anotace

Gabra a Málinka - Povedené dcerky.
Do povědomí čtenářů se Amálie Kutinová dostala především knihami o „Gabře a Málince“. Toto autobiografické vyprávění přibližuje šťastné dětství dvou sester Gabry a Málinky, a to s neopakovatelným humorem a jadrným nářečím. Kterak dcerky študovaly, jak pásly kozy, učily se latině a co prožily v „čarovné zemi“, kam odjely i s kozami na prázdniny, se můžeme dočíst v hned v šesti dílech „Gabry a Málinky“. Amálie Kutinová slavila se svými „dcerkami“ velký čtenářský úspěch a slaví ho dodnes, nebývá výjimkou, že čtenářka dřívějšího data narození se shání v knihovně „po té Gabře“, aby spolu s ní zavzpomínala na doby dávno minulé, ale přeci tak blízké a milé.


Čtení 6.-13.5.2010 - 318 minut
Postavy:
Gabra a Málinka Rechtorovi,
sestry Valča a Ludva,
babička a matka,
učitel Fanouš Macek-Valčin nápadník
mladý fořt Slepička- Valčin nápadník
služka Maryša
teta Anna a strýc Nitsch,
bratranci Mirek a Jindřich,
Francek a Lojza Miklíčkovi,
ogar Zvonek,
cikáni Jura a Josef, Apolena a cikáňata
farář Filip, kostelník Struhař, kočí
hospodář Šebák,
Terezka-stará školní uklízečka
pes Rón a Dunaj, jezevčík Šohaj
Místopis:
Býlnice, Brumov, Štítné nad Vláří, Lhota, Návojná
potok Járek, řeka Vlára
Slovník:
ogar-chlapec
křivák-hra s kapesním nožem
másnice-přístroj na stloukání másla
brablenci-mravenci
div divoucí-pohádka
vinš-blahopřání, říkanka
na podiv-obdiv, užasnout
začesťovat-přísahat
cigánit-nemluvit pravdu, lhát
chľpnúť-napít se
vařené trnky-vařené švestky
zadrendit-zaskotačit
gaťaláky-kalhoty
škarbal-bota
pampadůrka-váček na peníze pod sukní
hongat-houpat se
gácnout-pohlavek
nezdoba-uličník
hrča-boule na čele
klátek-špalík pendreku
ingršpír-kolotoč s ručním otáčením
plpák-klobouk
Poznámky:

Kapitoly:
Járek
Babiččin svátek
Pouť U Josefka
V kostelní věži
Kostelník s farářem ve škole
Kterak cikánky obalamutily dcerka
Dvě cikánky je zpozorovaly. Nesly na zádech kudrnatá děcka a naše dvě dcerky tak všecko zajímalo, že zůstaly jako přimražené.
“To sú hodné cérečky,“ pochvalovaly si cikánky – a ta starší se hned nabídla:
“Ó, my za to, že sú tak hodné, budem hádat cérečkám z ruky! Podajte, cérečky, ručenky, podajte!“
Dcerečky zapomněly na svět a podaly ručenky. Stará hádala Málince, že je velice hodná a že dělá rodičům radost, a že by udělala mamince ještě větší radost, kdyby uklidila byt, že maminka najisto není doma.
“Není,“ přisvědčovala Málinka, “ani tatínek!“
“Akorát to tu čtu,“ dívala se stará cikánka Málince do ruky.
Gabra se nemohla dočkat, co bude hádat jí.
A dočkala se. Z Gabry se stane veliká panička. Jinak nebude chodit než ve šlepu, v závoji a s paraplíčkem. Že je trochu divoká a cosi jí stojí v planetě, že bývá často bita. Právě se na ni chystá výplata.
“Já uteču,“ křičí Gabra, “já sa nedám!“
Ale stařena hádá dál. Na ruce je psáno: “Jestli pomůžeš sestřičce uklidit byt, než maminka přijde, ujdeš výplatě.“
“Ó, to ano,“ souhlasí Gabra.
Cikánka pokračuje: “Na tom místě, co stojí všecky boty, jsou dvoje tatínkovi nepohodlné. Maminčina sukně v almaře, ta přináší smůlu, jen s ní ven!“
To se dcerky podivily, že to cikánky vědí. Ty jsou najisto vševědoucí!
Ženy se hned ochotně nabídly, že zbytečné věci odnesou daleko, aby nemohly škodit. Dcerky běžely. Všecko našly navlas tak, jak jim to cikánky prorokovaly. Gabra ještě přidala svůj starý kabát, který prý jí přináší také smůlu. Dvakrát v něm byla bita.
Cikánky ještě chtěly trošku krupice, potom mouky, zase trochu cukru a nakonec něco od jídla. Tož dcerky běžely zas pro to, zas pro ono, ale to už babička vystrčila nos a zpod brýlí hleděla na ně podezřele.
“Cigánky majů hlad,“ hlásí místo odpovědi Málinka.
Babička rázem pochopila.
“Kdeže jsou cikánky?“ A to už na dvoře zakrákaly slepice a babička zahlédla z okna spěchající cikánky a dvě pěkné slepice v jejich náručí.
Co měla dělat? Přece za nimi nepoběží? Dcerky vytřeštily oči a vyjeveně hleděly na sebe. Pak se daly do hořkého pláče a tuze naříkaly:
“Cigáně cigánské, ty nás obalamutily!“
V pláči vyprávěly všecko babičce.

Jak si Gabra pomohla k novému kabátu
Cesta ze Štítného do Brumova
Vítajte, ogaři!“ ozvaly se dcerky. “Idem za maminkú do Brumova, ale našemu tatínkovi to doma nepravte, on nic neví.“
“A co to, Zvonku, cumleš, že tak šišleš?“ ptala se Gabra.
“Klátek,“ povídá Zvonek.
Ale sotva otevřel ústa, milý klátek mu vypadl z pusy přímo do prachu na silnici. Zvonek klidně klátek vzal a znovu strčil do pusy.
Obě dcerky si odplivly: “Fuj, ty Zvonku!“
Ale Zvonek se hájil: “Ná – šak sa v hubě umyje. Přece ho nezahodím!“

Tam u mostu měl cikán Jano kovárnu a kotlárnu, totiž zbyla tam už jen kovárna a kotlárna po Janovi.
Jano byl dobrý řemeslník. Ale jednou v noci vytahal z dřevěného mostu všechny šrouby a zpracoval je na hřebíky. Most by byl málem spadl do vody i s povozy. Proto musil z Bylnice …
Na druhé straně mostu byla cikánská chajda a tam bydleli cikáni Jura, Josef, Apolena a cikáňata, co se věčně brodila nahatá ve Vláře. Ba i cikánský křest Gabra s Málinkou jednou viděly. Cikán Jura – bylo to brzy po jaru, když tály sněhy – vzal své nejmladší dítě, asi dvě hodiny staré, vnořil je do ledové vody se slovy:
“Jsi-li dobrý cigán, tož to vydržíš, nejsi-li dobrý cigán, tož ťa nebude škoda!“
Děcko to vydrželo. Však tamhle běhalo v košilce celé blátem umazané a hup, už bylo ve křtící vodě a cákalo na ostatní.

Do Gabry vjel hrozný vztek:
“Dajte si pozor, vy hlúpí Bylničáci, oplani jedni, lebo jak na vás pošlu ogary ze Štítnej, budete sa mět po pěti!“ Ale ogaři začali ještě hlasitěji: “Usmrkané paničky!“
Tu obě dcerky spustily, přiloživše si ruce k ústům:
“Bylnické trúbele, tú, tú, tú…“
“Hraběnky s hrábjama!“ volali ogaři na dcerky.
Tu popadla Gabra nejbližšího ogara, no, to se ví, byl to jeden z těch malých, takový škvor ještě, a plácla ho.
“Tu máš, kup si za to guláš!“
Ale teď teprve dcerky uháněly k Brumovu!
Málinka všecka dolekaná spustila:
“Vidíš – hodili kamenem!“
“Tož honem sukně na hlavy a ruce do týla!“
“Já su vylekaná,“ naříkala Málinka.
“Enom sa neotáčej!“ pokračovala Gabra, “do huby netrefíja a dozadu nech bijú, nehaňby!“
Dcerky na vandru
Už běží maminka s vařečkou a okřikuje děti:
“Necháte toho, vy hudrmanice! Nepřivolávejte čerty! Jak nepřestanete, budete bity a půjdete na vandr!“
Dává dcerkám čichat k vařečce.
To Gabra k smrti nenávidí, takovou potupu – čichat k vařečce.
“To mňa radši hned búchněte, enom ne čuchat, co su nejaký pes?“
“A ty jedna hubanice,“ zlobí se maminka, “tož ty tak!
Co si přeješ, může být,“ a plesk plesk Gabru po sukénce.
“Já sa nedám pro nic a za nic otlúkat,“ kohoutí se Gabra, “to je stokrát lepší jít na vandr!“
“Tak? Také může být,“ odpovídá maminka všecka rozzlobena.
Taková hubanice! Opováží se říci, že je lepší vandr.

Struhař jde do města na nákupy
T
o byl Struhař rád! Ponese třeba celý krám, jen když se pansky poveze. Z vděčnosti řekl, že by rád viděl stonavou babičku. Tož šel k ní.
“Ej, školní babičko, snáď nechcete naposledy umřít?
Ej, stakra do teho, šak moc pěkně nevypadáte, já na vašem místě bych si zavolal aj panáčka…“
A to tatínek už vede Struhaře za loket ven a napomíná ho, aby tak před babičkou nemluvil.
Ale babička volá: “Máte pravdu, pane kostelmajstr, pětasedmdesát není legrace, vyřiďte panu páterovi, ať ke mně přijde.“
Tatínek se zlobí, ale Struhař jen vážně pokyvuje hlavou a domlouvá:
“Já na vašem místě, pane rechtor, dám zavolat aj dochtora. Idu do města, tož to vezmu jedným vrzem. Mám tam snáď zítra letět nanovo? Babička je celá scvrklá, oči zapadlé, čert nikdy nespi, stakra …“
Tatínek uznal, že vlastně by se doktor mohl na babičku podívat, a tak svoluje, aby se Struhař pro něj zastavil.
Struhař tedy připisuje:
“10. Školní babičce dochtora.“
A zas radí: “Víme, pane rechtor, když už sa do teho města ide, tož stakra, neměl bych aj zakúpit pro babičku, víme – jako – truhlu? Babička móže zblknút a stakra – snáď zas budu moset letět nanovo do Klobúk!“
Tatínek nedůvěřivě hledí, zda si z něho Struhař nedělá blázny. Ale ten moudře pokyvuje hlavou a pokračuje:
“A tož aj kdyby prám nezblkla, tož sa truhla zejde.
Tetce Grgálkovej sem kupil truhlu předloni a pěkně má v ní na hůře sušené trnky.“
Ale tatínek se zlobí a už vystrkuje Struhaře ven, že na poslední věci má babička ještě dost času.

Tetky chtěly vykládat své rozumy, ale Struhař je nepustil ani ke slovu. On přece, důležitá osoba široko daleko, musí začít rozprávku.
“Abych, stakra, nezapomněl! Tetky! Dneska sa cosi dovíte! Honem vyvalujte oči! – Papež sa oženil!“
“Oh, jejdanenku, toto není možné, takového neco!“ a tetky zůstávají jak omráčené.
Jedna starší přece jen nevěří a říká, aby nevěřily, že je chce kostelník nabalamutit. Ale Struhař se zaklíná:
“Ať je ze mňa v tu chvíli mastný flek, esli cigáním. Já a pan páter mosíme jít v pravdivosti příkladem napřed!“
“Ale přisahat byste, kmocháčku, na to nemohl,“ povídá ta nedůvěřivá kmotřenka.
“Od hodiny, esli chcete,“ praví kostelník. A to tetky raději už věří.
Pro pána Jána, taková věc v církvi! Tetkám se zdá, že to nepřežijí. Otírají si čela a Struhař vykládá:
“A víte, že byl na svatbě aj náš panáček? Mňa takej zvali, ale ten deň sa mňa nehodil, telila sa nám kráva.“
Tetky hledí vyjevené. Jedna se ptá:
“A to byla svatba v Římě?“
“Ale co by,“ mávne Struhař rukou, “toť vedle Štítnej, v Popově!“ A pokračuje:
“Znáte přecaj Lojzka Papežového, no a bral si Francku
Halánkovu …“ Tetky vyprskly a začaly bušit do kostelníka. Cesta tak krásně utekla, že Struhař málem zapomněl vystoupit.
Není Macek jako Macek
Strašidlo
Kantor kamarád
Pan učitel poroučí psát podstatná jména rodu mužského, ženského a středního.
Gabra píše:
Ten plpák, ta zmija, to vajco.
A teď věty!
Gabra zase píše:
Struhařisko má novy plpák.
Zmija je veliká potvora.
Vajco šlo na vandr.
A pro páníčka! To se Macek podivil! Bude mít s Gabrou velikou práci. Dá si na ni zvláštní pozor.
“Neumíš psát správně česky?“ táže se.
“Jakpak né, snáď tam nemám nakonec chybu?“ diví se děvče.
“A moc, dcerko, chyb! Nesmíš psát po valašsku!“
Gabra se hájí, že ještě věty s podmětem nikdy nepsala, a tož jí to Fanouš pro tentokrát odpustil. Ale podruhé už to musí napsat lépe.
Tož píše:
Čokl moc žere. Huba je ďoura do hlavy. Orlisko má dlúhé oucha.
To je správnou češtinou! To bude jistě bez chyby!
Fanouš se usmívá a ptá se Gabry, jak se správně říká huba?
Na to Gabra ne a ne přijít. Povídá:
“Přijde na to, o kom sa mluví. Pes má čuňu, pták zobák, klepna papulu, včela sosák…“
Víc už Macek nechtěl slyšet.
“Dost! dost!“ křičí zacpávaje si uši.
“Ústa se říká správně, ústa! Oprav si to a víckrát nepiš huba!“
No, no, aby sa nezbláznil, to je teho, povídá si Gabra potichu. Já mám odjakživa hubu a všeci Valaši a najednúc, jakže sa to jmenuje? Vzpomíná a do sešitu píše
“ústava“.
Pan učitel pokračuje v učení. Děti zkoušejí vyprávět známé pohádky nazpaměť. Rád by poznal, kdo co umí, a volá nejdřív Gabru. Musí se jí víc věnovat.
Gabra jde na stupínek a vypráví:
“Bylo jedno čertisko v peklisku a opatrovalo tam ohnisko. Pod jedným kotliskem hrozně topilo. Pražilo tam jedno cigánisko. To cigánisko chtělo čertiskom vyfúknút čertiskom začarované pytlisko aj s dukátiskama.
Ale čertiska prý ešče nikdo neobalamutil. Píchli cigánisko do kotliska a bylo to. Ale cigánisko takej nikdo neobalamutil, kde by! Čertisko nevědělo, že cigánisko je vyučené kotlářisko. Mělo s sebú takové bodáčisko. Tým propíchalo kotlisko – škr ven – popadne pytlisko – aj s dukátiskama – Až sa jednúc čertisko podívalo pod pokličisko a otevřelo hubisko, či né – ústavisko - a cikánisko v dýmu!“
“Dost – dost,“ kucká se Fanouš smíchy, “komediante jeden! Děláš to naschvál, nebo to jinak neumíš?“
Ale Gabra se dušuje, že mluví svatou pravdu.. Že jí to právě tak vykládal stařičký cikán Jura, co bydlí pod bylnickým mostem. Tož proto to bylo tak cikánské!

Gabřiny obchody

Divadlo na rozloučenou a hostina na zahájenou
Dcerky u strýčka přednosty
Dcerky na hasičské slavnosti
A taky že ano. Jen aby jí nevysychalo v krku. Když Gabra mluví, moc křičí.
“Počúvaj, Málinko,“ povídá sestře, “já budu řečnit o stříkačce, ty si stúpíš hned vedle mňa a budeš držet hrnek s lákem z okurek. Jak dupnu, tož mně dáš napit. Mňa škrábe v krku, tož sa mosím při tej řeči osvěžovat!“
Sezvaly ogary a děvčata a uhnízdily se co nejblíž babky, která prodávala v bečce naložené kyselé okurky. Ta jim za šesták půjčila i hrnek na lák, kdepak šesták, to je ve Lhotě veliký peníz!
Jen kdyby si tak Gabra mohla stoupnout na vyvýšené místo! Kakrilion element, jak to udělat?
“Babičko, počúvajte, hen vás kdosi hledá, že vám veze novú bečku s oharkama – lele – hen je ten pantáta, aj s tragačem! Vidíte ho?“ ptá se Gabra, ukazujíc daleko stranou.
Babka uvěří. Má sice láku ještě půl bečky, ale okurků už jenom na dně. Čeká každou chvíli, že jí muž přiveze nové. Honem přiklopí bečku prkýnkem, zatíží kamenem a běží naproti pantátovi.
To se Gabře náramně hodilo. Hup na bečku a hned vedle ní na zemi se postaví Málinka a drží v ruce hrnek s kyselým lákem.
Gabra si odkašle a začíná:
“Slavné shromáždění!
Ani nevíte, jak přeslavnú věc máte mezi sebú. To není enom tak ledajaký krám – to je ozajská stříkačka na hašení!“
“Vápna?“ ozval se Lojzek z kouta.
“Drž hubu na řeťazu,“ hrozí Gabra pěstí a pokračuje:
“Slavná stříkačka na hašení ohňa! Má takový veliký břuch, že vypije vodu z půl Járka, a má hadicu dlúhú jak Bylnicu! Včil móže hořet, kde chce, co chce, chalupiska, stodoliska, veliké domiska, stožiska, všecko naša slavná stříkačka se svojú hadicú jednú rukú zastane …“
“A tú druhú sa ešče móže škrábat na zádoch,“ vykřikl zas jiný ogar.
Gabra dupne, a to znamená: “Málino, daj láku!“ Málinka podává hrnek, Gabra se napije, ale víc nechá v puse.
A potom prskne dlouhý proud z pusy na posměvačné ogařisko.
“Takto bude naše slavná stříkačka hasit!“
Děti se smějí, ale Gabra je v ráži a pokračuje:
“A ešče aj ináč bude stříkačka hrozně užitečná. Jak bude o nějakej slavnosti v hospodě pranica, tož chrst hadicú vody na rozkohútěné palice, a hned bude konec bitce.
A když bude některý suchý rok, tož sa móže rok před tým hadicú nastříkat vody do všeckých studní, a vody bude až na hrůzu!“
Zase Gabra dupne na Málinku, dostane napít láku a pokračuje:
“Nebýt našeho tatínka, tož nebylo by ani lhotskej stříkačky, a kdyby nebylo mňa, tož by ani –“
Nedořekla. Lojzek dodal:
“Tož by ani neměly prasátka co žrát.“
“Stakramentský ogare, počkaj, já ti dám!“ A Gabra hop ze sudu, letí k ogarovi a tam mu vylepcuje do aleluja. Toť se ví, že se Lojzek bránil, ale Gabra vyhrála. Dostal, co nechtěl.
A Gabra zas vyskakuje na sud, že raději tu řeč hned ukončí.
Má “hlúpé“ posluchače, a tož škoda “múdrého“ slova!
“Tož nech žije naša přeslavná stříkačka, nech žije její slavná hadica, nech žije…“ Ale vtom se řečnice divoce rozehnala rukama, naklonila se a bác! Řítí se k zemi, jednou nohou vjela do sudu a už se válí na zemi všechno: sud, Gabra i okurky,
Gabra nečeká, vyskakuje a k mamince! Málinka za ní v plném pláči.
Málinka stůně
Tož když je dcerka tak moc fajnová, jistě je chudokrevná. Na to nejlepší užívat jenom železo a zas železo!
Gabra se nabízí, že by za šesták přinesla od zámečníka železných pilin, ale Struhař vrtí záporně hlavou.
“A což cucat hřebík?“ nabízí znovu dcerka.
Tatínek i maminka se při vší té starosti zasmáli a poslali přece jen pro doktora.


Pane Bože spravedlivý, ty ju umřít nenecháš!“ Gabra klečí, pláče a víc se modlit neumí.
Ale už vstává, ťuká se do čela, cosi že jí napadlo.
“Mami, když je tá cérečka tak chladná, zahřejme ju!
Dajte jí teplý obklad na celé tělo! A trochu rumu do huby, třebas aj v čaji.“
Maminka, všecka zoufalá, si myslí: Poslechnu Gabru, ať už je to tak nebo onak. A hned máčí obklad do horké vody, balí do něho Málinku za pomoci Gabry a už ji svěřuje Pánu Bohu a Gabře, která leží jako psík u nohou postele na podložce.
Hodina – dvě plynou v úplném tichu, když tu se něco v malé postýlce ozývá, sedá si a křičí, co může:
“Maminko, já mám hlad, dajte mně tvarohový koláč!“

Začátek školního roku
Gabra usedla vedle ní a povídala:
“Nedá sa nic dělat. Pěkně zpytuj svědomí, tady máš zpovědní zrcadlo.“
S těmi slovy podávala Málince zpovědní knížku. Potom pomáhala sestře zpytovat hříchy, psaly, přemýšlely a věru, jakživa si Málinka nepomyslila, jaká je velká hříšnice. Na radu Gabřinu si napsala:
“Odmlouvala jsem Gabře – trápím rodiče – pořád bečím pro nic za nic – neposlúchám Gabru – vypustila jsem myši, které maminka poručila utopit – strašila jsem maminku.“ – Inu, celá řada toho byla.
Večer s lehčím srdcem usínala a ráno před zpovědí upřímně prosila maminku, tatínka, babičku, Macka i starší sestry za odpuštění hříchů. A když odcházela, padla okolo krku Gabře, aby i ta jí vše odpustila.
Obě dcerky se upřímně políbily, ba si i poplakaly. Pak Málinka šla do kostela. Na cestě se stavila ještě u sousedky, aby i ta jí odpustila, že jí jednou uškubla se stromu trnku. A pak už byla zcela spokojena.
Když přišla domů, všichni ji radostně vítali, maminka ji tiskla k sobě a babička ji hladila.
Málinka si pak stoupla před Gabru a hrdě hlásila:
“Včil už su člověk!“
A Gabra dodala:
“A to jaký svatý člověk, enom ťa postavit na most!“
Sotva to vyřkla, už letěla ze dveří ven, protože maminka se za ní rozběhla s vařečkou.

Pan inspektor ve škole
A rovnou ke Gabře.
A co že tady dělá?
Gabra si měří návštěvníka zkoumavým pohledem, zdá se jí to být všední osoba, a proto odpovídá:
“Co je vám do teho, pantáto?“
“No, hubu máš, jak se patří,“ odpovídá pantáta trochu zamračeně.
Gabra si myslí: To je opovážlivý pantáta, kdyby stál za něco, tož sa nabídne a pomóže s řepú – šak má ručiska jaksapatří!
Ale přece raději polkne slinu a povídá:
“Lele, pantáto, já nemám kdy sa tady bavit. Vidíte, jak mám do kalupu!“
Pantáta se nechce dát odbýt:
“Já myslil, že máš dost času,“ a začíná se usmívat.
“Čas nečas, o to by nebylo. Ale inspektora čekáme každú minutku, tož mosíme honem s tú řepů do sklepa! Mohl byste nám, pantáto, pomoct? Málino, podaj košík, pantáta bude nosit.“
Málinka otvírá komoru a stojí tam s košíkem na hlavě.
Ale pantáta nechce pomáhat, hledá pana řídícího.
“Poslúchajte, pantáto,“ mluví dál Gabra, “včil sa k tatínkovi nedostanete, ani za milión škopků dukátů. Tatínek učí v druhej třídě a ani já, prosím, ani já na jeho třídu nesmím zaklepat. Ten by vás hnal!“
Zatrackaný pantáta neodeplený!
“A cože nejste ve škole, máte prázdno?“ diví se pantáta.
“Ogaři majů ruční práce a Málinka má dnes až od devíti. Akorát by nás maminka nechala podarebně doma, ne?“
A Gabra jak mluví, hází Málince řepu do košíku. Nenechá přece Málině času cpát si košíky na hlavu?
Pantáta hledí, usmívá se a místo odpovědi říká Gabře, že řepa celou zeď umazala.
“A kdo by jakživ myslil, že řepa zeď obílí? To sa ví, že ju umaže, ale maminka si z toho moc nedělá. Vezme sa kúsek vápna, dá sa do toho voda, obílí sa to v cuku letu a inspektořisko nic nepozná.“
Pantáta se usmívá stále víc, hledí na Gabru a pak pomaloučku jde ke dveřím, kde je napsáno II. třída.
Chce zaklepat, ale Gabra už je tu také:
“Opovažte sa vyrušovat tatínka! To byste to chytil! Esli tomu nevěříte, tož vám to ukážu, nechte mňa. Snáď moc veliký lepanec nedostanu.“
Pantáta nechává klepat Gabru. Tatínek jen pootevřel dveře, a hned se mračí:
“Kolikrát jsem ti zakázal klepat na mne při vyučování, marš domů…“
Gabra však šušká tatínkovi, že to pantáta, který zůstal stát opodál, musí slyšet, kdyby měl i zacpané uši:
“Ale když je tu jakýsi pantáta a hrozně sa sem dotírá, tož mu chcu ukázat, že mosi počkat až po vyučování, že včil není času na hlúposti…“
Tatínek nahlíží, co je to za pantátu, a až se mu zatmělo v očích! Pan inspektor!
Když jsou pokažené vánoce ...
Tatínek mamince s úsměvem říká:
“Tak se mi zdá, že fořt leze Fanoušovi do zelí.“
Dcerky to slyšely, ale nedovedly si to vysvětlit. Nevadí, až Fanouš přijede, vysvětlí jim to.
Fanouš přijel. Tatínkovi se ulevilo a Fanouš byl opět veselý. Dcerky mu běžely i s Valčou a tatínkem naproti na nádraží. Byly by ho umačkaly, jak se s ním vítaly.
A co jim věcí přinesl! Rakety, míčky, cukroví, barevné tužtičky a celou sbírku brouků. Ten je musil mít rád, že jim ji daroval! Po večerech je bude učit. Děti se už těšily. Ale Gabře to nedalo, po chvíli se zeptala:
“Fanúšu, kde máte nasázené zelí?“
“Pro páníčka tě prosím, jak tě to napadlo? Jaké zelí?“
“Ale tatínek říkal,“ hlásí Málinka, “že vám fořt leze do zelí.“
Ach, ta mu dala ránu!
Už jim nic nevysvětloval, jen se zakabonil a ptal se tatínka, o čem to děti mluví. Tatínek vysvětluje, že byli v divadle na vážné hře. Valča se chce omlouvat, ale Macek ji nepustí ani ke slovu.
“Mlč, mlč, už toho vím dost!“
Do Valči jako když hrom uhodí. Mlč, mlč – volá na ni jako na psa! U nich se nikdy neříká mlč! – jen psovi.
Dobře, že zavčas poznala, jaký vlastně ten Fanouš je!
Když už teď na ni křičí, jak bude později?
“Stokrát je lepší fořt Slepička, abyste věděl! A vezmu si ho, naschvál, co nejdřív,“ křikne na Macka a utíká ze světnice.
Marně se snaží tatínek vymluvit, že jsou to jen hlouposti, marně se dcerky věšejí Fanoušovi na paty. Macek je zakaboněný až hrůza, jen vrčet.
Gabra slibuje, že Valči namele, a sama se bije přes pusu, jaké to napovídala hlouposti. Málinka se pohlavkuje jedna radost.
Kterak Gabra vypudila Slepičku
Pan učitel učí děti darebnosti
Dcerky jdou na bál
Stěhování
Doslov

zdroj: valašsko-český slovník, slve, jarcovský,
zdroj: kabz, pemic, jasminka, rk, zsstitna, GB,

This entry was posted on čtvrtek 6. května 2010 at 15:02 and is filed under , , . You can follow any responses to this entry through the comments feed .

0 komentářů

Okomentovat

Add